Vánoční přání

Letí vločka, k zemi padá,
a za ní další a další
sněhová peřina se skládá
a pokrývá všechny kousky země naší.

Vánoce jsou časem lásky,
sněhových radovánek a příjemných procházek,
mějme se rádi a nedělejme si další vrásky
a když venku nebude bílo, určitě budě v některé z pohádek.

Voňavé svíčky, voňavé cukroví,
vánoční písničky v rádiu,
nechme svou mysl obalit pohodou, ať po stresu nehladoví
teď buďte zase na domácím podiu !

Život se má přece prožít,
bez spěchu a s jasným cílem,
nechte své sny a touhy realitu zažít,
a usmějte se nad dobře vykonaným dílem.

Být tady a teď má vždycky něco do sebe,
nemyslete na špatné a pokažené,
myslete na to, co Vás k vytouženému cíli dovede,
zapomeňte, že Vaše ego či srdce bylo někdy uražené.

Příležitost chytit za pačesy, když si o to říká,
užívat si pohodu svátků vánočních,
a mít sami radost z každého dalšího dne, ale nebrat to jako příkaz,
tak i v nové roce zažijete spoustu chvílí svátečních !

Kryštůfek

Blonďaté vlásky, krok ještě trochu váhavý,
společnost mu dělají kamarádi plyšový,
má úsměv na tváři a radost v očích,
v těch krásných očích klučičích.

Před rokem koukal ještě na svět z kočárku,
teď už ho po vlastních nohou objevuje.
Má radost z tohohle životního dárku,
a běží a ručky k mámě natahuje.

Kryštůfek mu říkají,
a dopustit na něj nedají,
všechno kolem ho stále zajímá,
až ta zvídavost někdy skoro dojímá.

Je to zdravý a hezký kluk,
silná osobnost mu kouká z oček.
Asi bude po mamince, ale o tom ani muk,
prý to povídala některá ze sněhových vloček.

A jeho táta ! To je správný chlap,
dá už pozor, aby vždycky dobře šláp.
S mámou a tátou mu bude vždycky prima
a ani jeho ručkám ani jeho srdíčku nebude už nikdy zima.

Našemu Rudanovi

Už jste někdy řídili provoz letový ?
Naváděli letadla tím správným směrem ?
Na to určitě hned každý „ano“ neodpoví !
Práce to není lehká,
ale kdo zůstane jí věren,
s obdivem a respektem se pak jistě setká.

Znám muže, který tuhle práci dělal,
43 let ho tahle práce živila
a ještě si k tomu vždycky zaběhá rád.
Možnost „neuspět“ si nikdy jako prioritu nedal,
kombinace práce a běhání ho velmi bavila
a díky tomu zůstává stále mlád.

Běchovice, Kunratice, i na maratón stačí dech,
Ďáblice, Křivoklát, Lidice či přespolní běh,
vždy doběhl a často také vyhrál.
Tečka-čárka-čárka-tečka, běží radiové spojení,
ani jako radioamatér nelení,
a každý úspěch i nezdar žene ho dál a dál.

Co dodat…, ať ho nohy poslouchají,
a to co dělá, nechť ho stále baví,
kéž je vzorem pro ty, co se krčí v koutě
a čekají , až někdo postrčí je kupředu.
A když někdy chmury najdou Tě,
kéž ti tyto verše zlepší náladu.

Pohádka o dvojčátkách, která rozuměla řeči zvířat

Na kraji lesa byla malá chaloupka. Bydlela tu krásná Marika se svým mužem Richardem. Byli to dobří lidé a milovali jeden druhého víc než svůj život a vždycky pomáhali těm, co to potřebovali. K úplném štěstí jim chyběli jenom děti. Nevzdávali se nadějí a tak i k nim jednoho slunečného dne zavítala porodní babka a pomohla Marice přivést na svět dvě krásná miminka. Kluka, který dostal jméno Daniel a holčičku, které začali říkat Dominika. Tak krásná děťátka už dlouho nikdo neviděl. Marika a Richard byli velmi šťastní a starali se o své dva poklady velmi svědomitě a zahrnovali je spoustou lásky.
Jejich domek byl sice u lesa, ale jen trochu stranou vesnice. A protože lidé jsou různí i názory na toto pro Mariku a Richarda šťastné zrození měli rozdílné. Někteří se radovali společně s nimi, jiní v tom se strachem v očích viděli špatné znamení a další jim prostě záviděli.
Dvojčátka rostla jako z vody. A přestože díky výchově svých rodičů z nich vyrůstali dobří, spravedliví, citliví a nezištní lidé, zmateni s rozpaky velmi intenzivně vnímali negativní postoje mnohých lidí z vesnice. Cítili se jako pod drobnohledem. Jakoby někteří pouze čekali na jakékoli nepatrné znamení, na jehož povel by se na ně vrhli a chtěli jim ublížit. Rodiče je připravili na skutečnost, že to nebudou mít v životě jednoduché a tak byli opatrní.
O jejich sedmé narozeniny se však stalo něco, co mnohé lidi z vesnice velmi znepokojilo a co pro ně mohlo být právě tím znamením, které je přivede ke špatnému, podle nich ale k jedinému správnému, řešení a způsobí jen bolest a utrpení.
A jaká událost pomohla roztočit kolo osudu v neprospěch Daniela a Dominiky ? Právě jejich narozeninový den byl tím, kdy jim měla být odhalena jejich zvláštní schopnost. Maminka Marika upekla dětem čokoládový dort, pro každého jeden. Vyzdobila jim pokoj a pozvala několik dětí, aby své sedmé narozeniny neoslavovali sami jako již šestkrát předtím. I přes nesourodé názory ve vesnici několik dětí opravdu na oslavu dorazilo. Hlavně ze zvědavosti, jak to u nich vypadá a také samozřejmě ochutnat dobroty, které jim jejich maminka připravila. Daniel a Dominika byli moc šťastní, že mají společnost a těšili se na krásně prožitý narozeninový den. Všechno probíhalo jako kdekoli jinde na oslavě narozenin. Děti si hráli, tancovali, zpívali, předávali si dárky, jedli dort a jiné dobroty a když byli v nejlepším, objevil se v otevřeném okně nádherný orel, majestátně se postavil a z jeho zobáku začaly vycházet známé orlí skřeky, které všichni slyšeli a zacpávali si uši. Jenom dvojčata zaraženě pozorovala orla v němém úžasu, že rozumí tomu, co říká. Orel je přišel varovat, že se v nedaleké skalní průrvě usadil zlý čaroděj a kuje pikle, jak ublížit lidem v této vesnici. Daniel a Dominika neváhali a hned všem pověděli, co orel říkal. Ostatní děti včetně jejich rodičů na ně zaraženě koukali. Nevěděli, jestli se mají smát nebo bát. Proto se všichni raději rozloučili a spěchali domů vyprávět tu událost svým rodičům. Marika s Richardem se na sebe podívali a bylo jim jasné, že pokud dosud existovali lidé, kteří je neměli rádi, báli se jich nebo byli zmateni, jejich počet se potom, co se nyní stalo, určitě ještě zvětší a to nevěstí nic dobrého. Orel mezitím uletěl a dvojčata nechápala, proč ta slova slyšeli jen oni a proč se všichni tak rychle vytratili. Bylo po oslavě. Dneska šli spát velmi rozrušeni a v duchu se obávali, co ještě přijde.
Od té doby se život malých dvojčat změnil. Začali si zvykat na svou nově objevenou schopnost a poslouchali, co si povídají cvrčkové v trávě, ptáčkové na stromech, na co si stěžují pejskové a kočičky, o čem klábosí slepice, kachny, husy, ovce, kravičky a kozy, jak si v životě libují prasátka, co trápí srnky, včeličky, žabičky a veverky a vyprávění spousty dalších zvířátek. A zatímco Daniel a Dominika se ze svých schopností těšili a chtěli se s nimi dělit s ostatními dětmi, ostatní vesničané pro to pochopení neměli. Děti i dospělí jim zavírali dveře před nosem, posmívali se jim, dělali jim naschvály, jakmile se ve vesnici stalo něco špatného či divného, házeli hned vinu na dvojčata. Vůbec je nenapadlo, že jsou to vlastně ještě děti, kteří svět teprve začínají objevovat a poznávat a že by se jejich chování také mohlo dotknout těch křehkých dětských citů, ve kterých díky tomu sílil zmatek, nepokoj a smutek. Nikdo si nepřipustil, že by nějaký čaroděj mohl opravdu existovat a skrývat se nedaleko jejich vesnice. A tak mohl tento zlý stařec, který se najednou objevil ve vesnici a kterého nikdo neznal, nerušeně páchat svoje špatnosti, aniž by ho kdokoli podezříval.
Osud tomu však chtěl a jednou ho při jedné nepravosti viděla právě Dominika. Kradl mladé telátko jednomu sedlákovi. Mávl kouzelnou hůlkou a z živého telátka bylo náhle telátko dřevěné a čaroděj ho hbitě ukryl do pytle, který nosil stále sebou. Dominika, která zrovna šla kolem domů ze školy, kde ji zdržely závistivé spolužačky, co ubližovali nevinné veverce, všechno viděla a spěchala to povědět bráškovi a rodičům. Netušila ale, že čaroděj ji také viděl. Když doma dovyprávěla svůj příběh, všichni se začali obávat o osud vesnice, ale také si uvědomovali, že Dominice nikdo neuvěří a spíš obviní ze zmizení telátka ji než nějakého (i když cizího) starce. Druhý den byla sobota a Dominika s Danielem si hráli na zahradě, když je maminka zavolala k obědu. Daniel hned vyběhl, že bude u stolu první, Dominika ještě doplétala věneček ze sedmikrásek, když se za ní najednou objevil stín. Otočila hlavu a uviděla toho ošklivého starce, co kradl to telátko. Než však stačila vykřiknout, čaroděj mávl kouzelnou hůlkou a zmizel i s Dominikou. Když sestřička dlouho nešla, rozhodl se Daniel, že pro ni dojde, aby se maminka s tatínkem nezlobili. Vrátil se na místo, kde Dominiku opustil a nikde ji nevidí. Jenom na zemi leží nedopletený věneček ze sedmikrásek. Že by se mi schovala a čeká až ji najdu ? A proč by to dělala, když ví, že máme jít na oběd ? A když jsem odcházel, tak nic neříkala ? Ptal se v duchu sám sebe Daniel. Najednou mu kolem hlavy začal létat pestrobarevný motýlek a malý kluk slyší jeho hlas: „Dominiku odtud odnesl zlý čaroděj k sobě to temné hory v hlubokém lese za vesnicí !!!“ To zopakoval asi čtyřikrát a zase odletěl. Daniel se opravdu vylekal a pospíchal to říct rodičům. Ty o jejich zvláštní schopnosti stále ještě trochu pochybovali, takže se rozhodli, že se nejdříve vydají hledat Dominiku do vesnice, jestli neodběhla s nějakou kamarádkou nebo ji neodlákali zlomyslné spolužačky, že úplně zapomněla říct rodičům, že odchází.
Malý Daniel smutně sedí na posteli ve svém pokojíčku a když se rodiče za půl hodiny vracejí s nepořízenou, rozhodne se, že půjde sestřičku hledat. Takže zatímco rodiče u stolu v kuchyni řeší, co podniknout dál, Daniel se potichu vytratí z domu oknem a zamíří k lesu. Má sebou jenom malý batůžek s pitím a několika sušenkami, co měl v pokojíku na stolečku, a teple se oblékl. Kolem pasu si ještě uvázal teplou mikinu pro sestřičku, až jí najde. Les je opravdu velmi hustý a pomalu se šeří, ale kamarádky světlušky mu svítí na cestu.
Mezitím čaroděj připravuje ve své jeskyni děsivě páchnoucí lektvar, který vaří v mohutném kotli a z něhož stoupá dým ke stropu, po němž se plazí ven z jeskyně a stoupá dál k nebi a přitahuje k sobě hrozivé černé mraky, hromy a blesky. Až ten lektvar dovaří snese se nad vesnici velikánský mrak, z kterého bude stále pršet, dokud nebude vesnice celá pod vodou a vzniklé jezero se pak stane jeho královstvím. Je to totiž vodní čaroděj, a protože žít ve vlhké jeskyni je pro něj jen přežívání, potřebuje dostatek vody, aby mohla jeho moc dostatečně zesílit a on se stal mocnějším a ještě mocnějším. Už mu schází jenom maličkost, upřímné slzy holčičky-dvojčátka, potřebuje alespoň deset kapek.
I lidé ve vesnici si uvědomili, že dvojčátka si nevymýšlela a zlá čarodějná síla se rozmáhá po celé obloze, která je stále černější a nevěstí nic dobrého. Maminka a tatínek Dominika a Daniela mají hrozný strach o své děti a nevědí, co si počít. Je jim jasné, že Daniel se vydal sám za svou sestřičkou, ale hledat je jít nemohou. Děsivé černé mračno nad vesnicí vytvořilo i neviditelnou stěnu kolem celé vesnice. Kdokoli chtěl projít ven, dostal zásah bleskem. Nezbývá tedy nic jiného než čekat a doufat v zázrak. Tato událost stmeluje všechny vesničany, kteří se sešli v místním kostele a se strachem v očích se dívají z oken na zamračenou oblohu, drží se za ruce a snaží se nepropadat panice.
Mezitím se Daniel blíží ke skalnímu útvaru, kde pravděpodobně sídlí zlý čaroděj. Řídí se svými pocity, které mu říkají, že za těmi studenými kameny ustrašeně tluče srdíčko jeho sestřičky Dominiky. Světlušky ho dovedli až ke skalám. Ty jsou však kluzké a strmé. Jak jen se dostanu nahoru ? ptá se sám sebe malý kluk. Kdo mi v tomhle hustém lese, kde není slyšet ani ptačí písknutí, pomůže ? Daniel je nešťastný, čas běží a černých mračen přibývá a pokud něco neudělá, stane se určitě něco zlého nejen jeho sestřičce, ale i všem ostatním lidem.
A najednou zčista jasna se objevuje na jeho rameni malá veverka a povídá : „Tvoje sestřička mi včera zachránila život, když mě dostala ze spárů těch zlobivých a závistivých holčiček, které mě chytily a ubližovaly mi. Za to teď pomohu já tobě. Pojď za mnou. Ukážu ti tajnou stezku do jeskyní. Ten starý zloduch se po ní také vracívá ze svých výletů, kdy chodí ubližovat nejen lidem.“ Danielova tvář se rozzáří a spěchá za veverkou po kamenité přesto však schůdné cestičce vzhůru k vrcholům skal. Cestou přemýšlí, jak na čaroděje vyzrát, aby nedopadl špatně a s ním i celá vesnice. Když dorazí ke vchodu do jeskyně veverka ještě povídá: „Dej si na něj pozor, nemá slitování s žádným živým tvorečkem a pořád něco povídá o spoustě vody, třeba ti to pomůže.“
Daniel se vydává hlouběji do jeskyně. Zima a vlhko mu proniká pod kůži a je moc rád, že si vzal teplou mikinu a že ji nese i pro Dominiku. Zápach z vařeného lektvaru cítí stále blíž a také ustrašené vzdychání jeho sestřičky se přibližuje. Najednou mu uklouzne nožička po mokrém kameni, sveze se k zemi a kutálí se, až skoro k ohništi pod kotlem. Čaroděj na něj zírá pln opovržení a hněvu, jen se na něj vrhnout, až úplně zapomněl na svou kouzelnou hůlku a nechal ji ležel na kameni nedaleko kotle. Moment překvapení se mi moc nepovedl, pomyslí si Daniel. Vstane rychle ze země, zvedne hlavu a povídá tomu rozlobenému starci : „Dobrý večer, stařečku, přišel jsem si pro svou sestřičku ! A chtěl jsem se zeptat, když tak moc toužíte po vodičce, jestli by Vám nestačil ten rybníček nedaleko odsud ? Teče do něj potůček, takže je tam vodička pořád. A mohli bychom být všichni spokojení a nemuselo by se nikomu ubližovat.“ Starý čaroděj se začne hrozitánsky chechtat, když vyslechne Danielův nápad. Dominika si mezitím všimne čarodějovi hůlky a zatímco se stařec baví s Danielem, snaží se přiblížit ke kameni, kde hůlka leží. Není totiž svázaná, protože čaroděj jí pořád vyhrožoval hůlkou a myslel si, že na takovou malou holčičku není třeba provazu, aby se bála a poslouchala. Teď toho mohla Dominika využít.
Daniel si všiml, že se jeho sestřička někam snaží přiblížit a tak je rozhodnut rozptylovat čaroděje co nejdéle. Stařec se pomalu uklidňoval ze svého záchvatu smíchu. A tak chlapec pokračoval v povídání. „Proč se tolik smějete mému nápadu, stařečku. V rybníčku můžete spinkat, aby Vám bylo dobře a tady v jeskyni můžete bydlet ? Řekneme všem ve vesnici, aby se vyhýbali celému lesu a budete mít svůj nikým nerušený klid.“ A upřel na čaroděje svůj tázavý pohled. Zlý stařec se znovu začal usmívat a říká: „Jsi příliš malý na to, abys chápal, co doopravdy potřebuji, kluku, takže se mi kliď z cesty než se opravdu rozlobím a už ti nikdo a nic nepomůže. Tvojí sestru ještě potřebuji. Ať už tě tu nevidím !!!“ A začal se rozhlížet po jeskyni, kde nechal svou hůlku, aby chlapce začaroval, aby nemohl nikomu nic vyprávět a ztuhl mu usměv na rtech. Jeho kouzelnou hůlku držela v ruce ta malá holčička, o které si myslel, že se strachy klepe a sedí bez hlesu v koutě. Začne ji přemlouvat, aby mu jeho čarovnou hůlku vrátila: „Ale no tak, děvenko, vždyť s ní stejně neumíš zacházet. Ještě si ublížíš.“ Dominika mu ale odpoví: „Nějaké kouzlo jsem si z Vašich pokusů zapamatovala, čaroději. Dívejte se !“ A mávne hůlkou se slovy: „abrakametykudavebramhašilarabeskumrikumyšum“ A z čaroděje je malá černá myška, která zmateně pobíhá po jeskyni. Té si hned všimne čarodějův černý kocour a chramst , myška skončí v jeho bříšku. Dominika zahodí hůlku do ohně, chytí Daniela za ruku a utíkají spolu ven z jeskyně. Když už jsou dole u lesní cesty, ozve se hlasitá rána, to jak čarovná hůlka v ohni praskla a kotel s lektvarem vylila do jeskyně, země se otřese a vchod do jeskyně je zasypán kamením. Daniel s Dominikou se radostně obejmou, holčička si vezme od svého brášky svojí teplou mikinu a spěchají domů za maminkou a tatínkem.
Z vesnice opadne neviditelná clona, černé mraky zmizí a sluníčko znovu začíná vykukovat a hřát. Lidé pomalu začínají vycházet z kostela, dívat se k obloze a přemýšlejí, co se asi stalo. Za nedlouho přibíhá Dominika s Danielem a všechno rodičům vyprávějí. Ti jsou šťastní, že jejich děti jsou v pořádku a všichni se vydají do svých domovů.
Od této události se přístup vesničanů ke dvojčátkům změnil k lepšímu. Byli jim moc vděční za záchranu celé vesnice, začali se k nim chovat jako ke všem ostatním dětem a pomalu se sžívali i se skutečností, že Dominika s Danielem mají zvláštní dar porozumět zvířatům a že to k nim prostě patří. Ostatní děti se k nim také začali chovat lépe a Daniel i Dominika teď měli spoustu kamarádů. Hrozící nebezpečí stmelilo vesničany jako nikdy předtím a nikdo už se tu necítil odstrčený nebo nepochopený. A tak Daniel s Dominikou prožili velmi šťastné dětství v přátelském prostředí, než vyrostli a rozlétli se do světa.

Lásce se věřit má

1.
Když jsem tě poprvé uviděl,
mělas dlouhé vlasy barvy čokolád,
hrál si s nimi vítr a leskly se pod slunečními paprsky.
Tak zasněný pohled jsem už dlouho neviděl,
už tehdy jsem věděl, že tě mám rád
a v tvém pohledu jsem viděl první opětované záblesky.
2.
Po chvilce váhání jsem přišel blíž,
s obavou, že se mi ta náklonnost jen zdála
a ty mě zpražíš pohledem studeným.
Ale ty ses usmála a přivírala oči, víš ?
Řekla jsi „ahoj“, tebe jsem si zrovna potkat přála,
„Budeš andělem mým strážným ?“
Ref.
Zůstaň se mnou už napořád,
i když pochybnosti máš,
nikdo nemůže tě mít tak rád,
ať už pláčeš nebo úsměv rozdáváš.
Buď múzou všech mých dnů,
mé srdce je už navždy tvé,
buď dál inspirací všech mých snů,
a uzdrav svým úsměvem všechno trápení mé.
3.
Bylo nám spolu krásně jako v pohádce,
skoro jsem nechtěl věřit tomu štěstí,
že jsi jenom princezna má.
Plnil jsem tvá přání, vyhýbal se hádce,
věřil jsem, že nám osud samou lásku věští,
ale neznal jsem tě zcela, jak se teď se mi zdá.
4.
Jednou ráno, když jsem oči otevřel,
uviděl jsem vedle sebe postel prázdnou
a na zrcadlo rtěnkou napsala jsi mi „promiň, musím jít“.
Poslední nádech spánku jsem si z tváře setřel,
oblékl se a vyrazil ven chůzí ráznou,
s vědomím, že bez tebe nemůžu žít.
Ref.
Zůstaň se mnou už napořád,
i když pochybnosti máš,
nikdo nemůže tě mít tak rád,
ať už pláčeš nebo úsměv rozdáváš.
Buď múzou všech mých dnů,
mé srdce je už navždy tvé,
buď dál inspirací všech mých snů,
a uzdrav svým úsměvem všechno trápení mé.
5.
Hledal jsem tě na všech našich místech,
přemýšlel jsem stále, proč musela jsi odejít,
a propadal panice teď obyčejných všedních dní.
Po čase jsem našel ve schránce lístek,
kde jsi psala, že se mi stydíš na oči přijít,
za to své nečekané a zbabělé zmizení.
6.
Jak jsem tak četl to tvé doznání,
že ses bála, že klopýtneme a naše štěstí zmizí zase,
měl jsem takové zvláštní tušení.
Tak zvednu oči od toho napsaného vyznání,
otočím se a vidím tě tu stát v plné kráse,
věděl jsem hned, že tohle sen už není.
Ref.
Zůstaň se mnou už napořád,
i když pochybnosti máš,
nikdo nemůže tě mít tak rád,
ať už pláčeš nebo úsměv rozdáváš.
Buď múzou všech mých dnů,
mé srdce je už navždy tvé,
buď dál inspirací všech mých snů,
a uzdrav svým úsměvem všechno trápení mé.

Přání k Vánocům

Krásné a veselé Vánoce,
přejeme si zas po roce.
Uteklo to jako voda v řece,
nedávno bylo léto přece !

A teď všude voní cukroví a svíčky,
spousta přání skrývá se pod přivřenými víčky,
stromky i okna září mnoha světýlky
a děti se nemohou dočkat vánoční nadílky.

Kluci chtějí, aby Ježíšek
přinesl jim spoustu autíček.
Holčičky zas touží po parádě, aby hezké byly.
Teď jen, jestli si to všichni zasloužili !

Maminky a tatínkové, dědečkové a babičky
přejí si hlavně zdraví a potěší je každý dárek maličký.
Rodina se schází i jednoho stolu
a každého těší, že jsou zase spolu.

Přejme si, ať máme pořád dost lásky na rozdávání,
kéž nás neopouští chuť na hraní,
ať nezapomínáme od srdce se smát
a kéž nás má pořád někdo rád.

Alespoň v tento čas zamkněme starosti do šuplíku,
ať ti, co nás mají rádi, nepřestanou brát za naši kliku,
kéž zdraví, štěstí a láska zahřívají náš dům,
bylo by přece tak smutné zavírat vrátka svým představám a snům !

I další rok nás čeká ujít mnoho krůčků i kroků.
Nehoňme se tolik, ať máme energii i do těch dalších roků.
I když třeba mnohdy nebude to snadné,
s opravdovou chutí do života to vždycky zvládnem !

Pro Ivanku

Někde je bílá peřina sněhová,
jinde už tráva se zelená,
slunce své paprsky ještě uschová,
do krbu přidáme další polena.

Ale jedno sluníčko se v únoru přece narodilo,
spatřila světlo světa před pěti desítkami let,
holčička, kterou dobrým srdcem a láskou obdařilo
přání víly sudičky, co nad kolébkou bylo slyšet pět.

Vyrostla v dívku, zralou ženu a maminku,
rozdává hodně smíchu a porozumění,
a když se rozlobí, tak jen na chvilinku
a s úsměvem pozoruje, jak se ten svět stále mění.

I když máš někdy v hlavě otazník,
dvakrát mrkni a uvidíš, že z něj bude čárka,
a za tou přece věta pokračuje v dalších odstavcích,
věříme, že zážitků Tě čeká ještě pěkná várka.

Co víc Ti můžeme přát ?
Přece hlavně hodně zdraví, Ivanko,
nenech si svoje přesvědčení od nikoho brát
a buď šťastná ještě mnoho let, děvenko !

Beruška

Viděl už si slunéčko sedmitečné ?
Má červené krovky a na nich tečky černé.
Najdeme ho na zahrádce,
jak přelétá z kytky na kytku tak hladce.

A tenhle malý tvoreček,
i když je takový drobeček,
zvládne zkrotit výšky i dálky,
může do ciziny zaletět bez potřeby dopisu či obálky.

Je to naše známá beruška,
ostatně tak jí říká, nejen Liduška,
ale všichni ji po tímhle jménem znají
a zasní se, když ji na své dlani mají.

Pak roztáhne jedno i druhé křidélko,
a jako malé letadélko,
letí za svou známou oblohou
a my zůstáváme stát jen pevně na nohou.

Krtek

Dělá rád hromádky
a miluje zahrádky.
Kdo to je ?

Správně, krtek zahradní,
co za pár dní,
udělá paseku všude.

Je jako uhel černý,
svým hromádkám je věrný.
A že slepý je ?

To mu vůbec nevadí,
s hloubením tunelů pod zemí si poradí
a jen hrbolatý záhonek po něm zbude.

Vajíčko

Kulaté vajíčko,
tušilo maličko,
že skládá se z bílku a žloutku.

Pak přišla slepička,
sedla si a zahřála vajíčka
a dala tak život nejednomu kuřátku.

Potom běžela Anička,
sebrat zbylá vajíčka,
že doma v košíčku jim bude mnohem lépe.

Dala je mamince,
aby udělala lívance
a jindy si zas pochutnala na omeletě.

A my tak víme, že nejen na jídlo,
vajíčko se nám nabídlo,
ale že i kuřátkem může se stát.

Z kuřátka stane se slepička,
ta nám dá další vajíčka
a my můžeme je k těm ostatním zase dát.

Přání k svátku

Přeji Ti k Tvému svátku,
hodně zdraví, štěstí a lásky,
spoustu životní síly a pevné vůle,
ať Tvůj život běží jako na drátku
a věř, že i když ve Tvé tváři budou další vrásky,
podaří se Ti vždy vyhnout smůle,
zůstaň jen tím, kým jsi, sama sebou,
mé přátelství bude stále s Tebou,
stejně tak i můj stisk ruky, když Ti bude nejhůř,
tak se směj, bav se a běž oslavovat už !

Jarní pohlazení

Sluneční paprsky teple pohladily zem,
kapky rosy osvěžily luční kvítí a střapaté kadeře trávy,
ať oko člověka pohlédne tam nebo sem,
všechno živé se probouzí a spěchá,
kdo první se spatřit světlem nového dne nechá
a do světa roznese první jarní zprávy.

Každý brouček, žížala i pavouček,
malé kotě i rozpustilé štěně,
všichni vítají záři slunce nadšeně.
Ještě nedávno sněhem pokrytý palouček,
opět ukazuje svou barevnou malířskou tapetu.
Nikdo již nepochybuje o tom, že jaro je tu.

Tak se přece zastav, alespoň na chvíli,
dívej se, jak se potůček třpytí a voda v něm zurčí,
poslouchej ptačí švitoření,
vždyť o téhle kráse jsme celou zimu snili,
až matka příroda povel dá a další roční období určí,
takové je jarní pohlazení.

O pejskovi

Čtyři tlapky, hlavička,
dvě ouška, spousta chlupů a taky ocásek.
V hlídání je jednička,
kočičí lump mu unikl jen o vlásek.

Rád chroupe kostičky
a s lidmi si rád hraje,
nemá v oblibě kočičky
a že už tušíte, kdo to je ?

Ano, správně, nejlepší přítel člověka,
pejsek, hafík, chlupáč, bafan náš,
když je štěně, zůstává po něm paseka,
moc záleží na tom, jak si ho vychováš.

Je to hravý a oddaný tvoreček,
ať už velký, malý, s krátkou srstí nebo dlouhou,
černý, bílý, hnědý nebo strakatý dáreček,
není jen hračkou pouhou.

Když se o něj hezky postaráš,
dáš mu najíst a budeš s ním chodit na procházky,
naučíš ho pravidlům a věnuješ mu dost lásky,
nejlepšího kamaráda z něj brzy máš.

Časem zjistíš, jak tvým slovům a náladám rozumí,
i ve smutných dnech pro něj pohlazení měj,
nebudeš se stačit divit, co takový pejsek všechno umí
a při tobě bude stát děj se co děj.

Letadlo

Když jsem si hrál na zahradě,
uviděl jsem letadlo.,
A víte, co mě napadlo ?
Přijít na kloub záhadě.

Jak může létat stroj tak veliký ?
Jak musí být pilot chytrý ?
Kdo z personálu na letišti nemusí být dost bystrý ?
A kdo vymýšlí jejich modely a repliky ?

Tolik otázek a žádné odpovědi.
Bude to vědět tatínek nebo dědeček ?
Poví mi, kolik má vlastně letadlo koleček ?
A co když to vůbec nevědí ?

Řeknou mi zas, že jsem moc zvědavý,
a proč si radši nehraji na písku.
Kdybych tak mohl nasbírat si vědomostí misku
a s jejich papáním by mi moudro lezlo do hlavy.

Od dospělých se zas dozvím,
že chytří lidé s použitím vědy,
s problémy si vždycky vědí rady
a až budu větší v encyklopedii si o tom přečíst smím.

A tak pro mě létající stroj
zůstává hádankou stále,
musím se ptát a o všem přemýšlet dále,
ale rozhodl jsem se nevzdat tento tuhý boj.

Jablíčka

Zelené jablíčko uzrálo,
té nejlepší péče se mu dostalo.
Pečlivá maminka jablůňka křehká,
vypiplala jablíčka šťavnatá a hebká.

Ochutnejte, uvidíte,
natrhejte, neváhejte,
jen při pohledu sliny se všem sbíhají,
už jsou zralá, tak ať nám nespadají.

Uděláme štrúdl, koláč, buchtičky,
to zvládneme i bez profesionální kuchtičky,
maminka s babičkou nám pomůže,
víc rukou, víc zmůže.

Někdo si dá nastrouhané jablíčko s mrkvičkou,
spapá si ho malou lžičkou.
Jiní zas budou chroupat jablíčka samotná,
žádná pusinka nezůstane dlouho smutná.

Ať si kdo chce, čemu věří,
když kapka deště hladinu rybníka zčeří,
když zmokli jsme a potřebujeme vitamíny posilnit,
maminka pro nás bude určitě jablíčko mít.

K narozeninám

Když si vzpomenu na naše poslední setkání,
ať přemýšlím, jak chci, nic mi nebrání
přiznat, že jsi prostě skvělá.
Snad Ti to u srdíčka dobře udělá.

Lásku, štěstí a zdraví,
ať Tě život stále tak baví,
všechno nejlepší upřímně Ti přeji,
kéž se samé radosti kolem Tebe dějí.

Zůstaň svá a pevnou vůli měj,
nevzdávej se a pořád se usmívej.
Další rok prožila jsi podle nejlepšího svědomí svého,
tak ať nic nestojí v cestě štěstí Tvého.

Tři oříšky

Ležela na zemi lísková větvička,
jen tři oříšky na ní visely.
Našla je tam malá Anička,
když z procházky s maminkou se vracely.

Vzpomněla si na Popelku chudou,
o níž pohádku každý dobře zná.
Schovala oříšky do kapsy trika pod bundou
a těšila se, jaké poklady v nich má.

Doma pak hned běžela do pokojíčku,
když maminka šla vařit večeři,
pro oříšky našla dřevěnou truhličku
a dala ji do skříňky u dveří.

Večer, když už měla spinkat,
s baterkou šla pro truhličku.
S prvním křupnutím skořápky začalo něco cinkat,
pak v oříšku našla bílou skleněnou kuličku.

Červená byla ve druhém oříšku
a třetí skořápka skrývala modrou.
V překvapeném dětském očičku
zalesklo se to slzou drobnou.

Od té doby tahle Anička
věří, že nejen v pohádce
může splněný sen potěšit dobré srdce
a už vždycky vyhrávala v kuličkách.

Jaro

Na louce zelené
rozkvetl kvítek,
pak druhý a další,
žluté, bílé, červené,
najednou tolik tu bylo kytek,
nejedna rostlinka ze země raší.

Máme tu jaro, děti,
všechno se probouzí k životu.
Květiny, stromy i zvířátka,
každý před obydlím zametá ta svoje smetí.
Uši zase přivykají švitořícímu rachotu,
ano, i k ptáčkům se teď můžeme kouknout za vrátka.

Zase bude zahrada barevná,
sluníčko bude svítit a hřát,
a i když někdy překvapí nás kapky deště,
tak my víme, že sněhová královna
už šla dávno spát
a všichni můžeme být venku ještě.

Pro naši maminku a babičku

Na zahradě kvetou hořce, narcisky a tulipány
a třešeň už je také v plném květu,
všude je vidět, že jaro je tu
a každý živý tvoreček má smělé plány.

Ať je Tvůj narozeninový den plný smíchu a radosti,
stejně jako i ostatní dny v letech dalších,
se svými zkušenostmi mnohdy do kapsy strčíš chvástání i lidí starších,
tak ať na všechno máš zdraví a energie dosti.

Zůstaň stále svá a plná plánů,
lásku své rodiny a svých blízkých stále budeš mít
i andělé strážní budou nad Tebou pořád bdít,
dokud všechno zlé neuteče na druhou stranu.

Přejeme Ti všechno nej a nej,
vždyť vděčíme Ti za mnoho,
a neboj se pustit do toho,
co zaměstnává mysl Tvou a s námi se směj.

Pro Marušku

Vyrostla jablůňka s tenoučkým kmínkem,
rozkvetla a dala své první plody.
Vzpomněla si na dobu, kdy byla jen semínkem
a skromně se těšila ze své úrody.

Každým rokem její kmen sílil,
vyrostlo více větví a větviček,
odolala větru, který jí v koruně slídil
a radovala se dál ze svých jablíček.

Dnes je z ní statná jabloň plná síly
a zkušeností se suchem i velkou vodou,
která díky své nezdolné píli,
pyšní se zdravými kořeny a sladkou úrodou.

Jste naší jabloní i ve světě má dáti a dal,
vždy plná dobrých rad a obrněna trpělivostí,
kéž Váš život plyne úspěšně a šťastně dál
a je v něm málo starostí a spoustu radostí.

Ke Dni matek

Každé zvířátko má své mláďátko,
fenka štěňátko, kočka koťátko, kobyla hříbátko,
také ovečka jehňátko, slepička kuřátko nebo kachnička káčátko,
stejně jako lidská maminka má své děťátko.

A každý takový malý tvoreček potřebuje péči a lásku,
aby mohl růst a sílit,
naučit se chodit a vydat svou první hlásku,
pochopit, že někdy se může i mýlit.

A když dítě vyroste,
dost se naučí a hodně porozumí,
roztáhne křídla a jít chce,
ukázat světu, co vše už umí.

Matka však stále zůstává matkou,
záchytným bodem v životě svých dětí,
snaží se proměnit jejich šrámy zase v kůži hladkou,
pomáhat, předvídat a nekoukat, jak život letí.

S přáním pevného zdraví a pevných nervů,
se spoustou životní energie,
pro Tebe, maminko, se s čímkoli servu,
s pokorou v srdci, které pro Tebe bije.