Vidím Tě venku v kabátě schoulenou stát,
zahleděnou do svých představ a snů,
s Tvými vlasy si vítr hraje rád,
chtěl bych zažít víc takových větrných dnů.
Pohled na Tebe mé tělo rozpaluje,
chci Ti být blíž, než dva kroky za Tebou,
nenašel bych umělce, co Tě namaluje,
tak dokonalou tvář malíři z palet vykouzlit nesvedou.
Proč jen si mě stále nevšímáš,
procházíš kolem mě, oči jen vpřed upřené,
proč jen se na svět víc nedíváš,
nevybočíš z návyků kolejnice své.
Tolikrát už jsem Ti chtěl něco říct,
a slova umrzla mi na rtech mých,
oči Tvé se nikdy nepootočily víc,
abych se alespoň k pozdravu nadých....
Bojím se, že nenajdu odvahu,
zkřížit Tvé kroky s cestou svou,
hodit ostych za hlavu,
a říct Ti "Lásko, buď jen mou !"
