Jirkovi a Markétě

Křivoklátem zní,
zvony svatební,
na počasí nezáleží,
o city, teď tu běží.

Ženich Jirka, plný odhodlání,
nevěsta Markéta, o nervozitě nemá zdání,
rozhodli se svoji cestu životem spojit,
a navzájem si pomáhat a šrámy si hojit.

Sdílet spolu radosti i smutky,
vyznat si lásku nejen slovy, ale i skutky,
být si oporou, přátelstvím i touhou,
splynout v jednu bytost pouhou.

Přejeme Vám hodně lásky,
abyste si svou přítomnost užívali bez nadsázky,
abyste pro sebe vždycky úsměv měli
a za své sny a city se nikdy nestyděli.

Matka příroda

Mohutná horská stěna tyčí se tu v krajině,
jsme proti ní jak zrnko písku,
její obraz je vidět na vodní hladině,
a tak téměř ani pohled nezavadí o tu malou vísku.

Lidé odtud denně s horou měří síly,
přežije ten, kdo nemíní se vzdát,
matka příroda pak odmění vždy spravedlivými díly
ty, kteří o životě nebojí se pravdu znát.

I ta nejdrsnější krajina dokáže být velmi štědrá,
vidí-li, že člověk je její kamarád.
Ale když nástrah a varování jejích nedbá,
pak nemá svou zemi a ani sebe rád.

Přátelství s přírodou nás lepšími činí,
a když pohodlí a luxus zvítězí na úkor její,
pak jen my jsme vinní,
a teprve poté zjistíme, že lhostejnost tu na místě není.

Síla myšlenky

Jediný pohled do zrcadla
přesvědčí tě o tom,
že i kdyby před tebe mlha padla,
nezpůsobí k lepšímu zlom.

Cítíš se pod psa
a nevíš, komu za to ránu dát,
tak poskoč si, jen hopsa!
A přestaň se už obávat.

A představuj si se mnou….
Je krásný slunečný den,
obloha má barvu tak modře jemnou,
že ti to připadá jak sen.

Kolem voní kytky,
stromy se předhánějí, který doroste výš…
Zapomeň na všechny průšvihy a výtky.
Teď cokoli smíš !

Jsi skvělá a jedinečná osobnost,
dívej se na lidi tak, jak chceš, aby se oni dívali na tebe,
chtěj, jen opravdu chtěj a budeš mít síly dost,
na zvládnutí všech situací kolem sebe.

Ten pocit štěstí a pohody
ti nikdo nemůže vzít,
a i když třeba někdy spadneš do vody,
budeš vždycky náhradní plán v záloze mít.

Oheň

Hřeje, pálí, sálá,
olizuje další a další kusy dříví,
zaslouží si obdiv, respekt i strach,
jenž na vědomí dává,
když pohasíná i když znovu sílí,
je nejlepší pomocník i krutý vrah.

Oranžově šlehající plameny,
přitahují našich očí pohledy,
natahujeme k nim ruce, aby odešel z nás chlad,
jindy zas oči, žárem zrazeny,
myslí probíhající, zda je oheň tím, co uvidí naposledy,
plameny, co mají stále větší hlad.

Jeho náruč nebezpečí skýtá,
dokáže nás zahřát i popálit,
zacelí bolestivou ránu nebo zničí celý les.
Září, kterou vydává, nás varuje i vítá,
jindy představuje bezpečí a klid,
měli jsme před ním respekt včera, mějme i dnes.