Když se kouknu na oblohu,
jak tam mraky plynou,
pomalu se mění a hynou,
mají podobu hory nebo stohu.
Ležím v trávě
a přemítám nad tou okázalostí přírody,
která způsobuje náhody,
co stanou se ti právě,
když je nejmíň čekáš
a tak v duchu přemýšlíš,
jestli to, co o přírodě víš,
nejsou informace, kterých se lekáš.
Vidíš ptáka, bizona i lidskou tvář,
tvoje fantazie pracuje na plné obrátky,
sleduješ ty obláčků hrátky,
za nimiž pomalu vykukuje slunce zář.
Dívej se a sni,
zastav se v kolotoči všechních dní !
