Zdravím nejen všechny maminky ! Jmenuji se Hana Kaprová, pocházím z Kladna, ale přivdala jsem se do Brtnice, vesnice nedaleko Velkých Popovice. Pracuji jako účetní v soukromé firmě a v roce 2005 jsem se stala maminkou dvojčátek-kluků, Michálka a Viktorka. Abych vás trochu seznámila se svou rodinou, tak bydlíme v rodinném domku s velikou zahradou, já s manželem, detmi, manželovou maminkou a jejím přítelem, jedním psem, několika králíky, slepicemi, akvarijními rybkami a jednou vodní želvou. Manžel pracuje ve skladu, ale jinak je moc šikovný truhlář a jeho velkým koníčkem je závodění na čtyřkolkách. Pokud jde o mé koníčky, pak je to spíš taková humanitární činnost, jako je psaní příběhů, vymýšlení básniček, studium cizích jazyků, pak také cestování a i když na to mám v současné době minimum času, snažím se úplně nezakrnět. Samozřejmě pokud to jen trochu jde, manžela na závodech doprovázím i spolu s našimi dětmi. Ale vraťme se na začátek…. Vždycky jsem si přála mít děti, ale také jsem si říkala, času dost, nejdřív v pětadvaceti… tak jsem tomu nechala volný průběh, čas plynul, v druhé polovině roku 2001 jsem vysadila antikoncepci a říkala si, že to nechám osudu. Jenže ubýhaly týdny, měsíce, rok a pořád nic. Přiznám se, že jsem začínala trochu panikařit, pokaždé jsem byla zklamaná, když opět nastaly „mé dny“. Nakonec jsem se svěřila gynekologovi a začala jsem to vážněji řešit. Nejdříve to bylo hlídání plodných dnů, později nějaká ta injekce s hormony, až jsem se dostala do nemocnice na vyšetření laparoskopií, kdy mi lékaři zjistili, že mám neprůchodné vaječníky. Byla jsem zklamaná, že nemohu otěhotnět přirozenou cestou, ale nehodlala jsem to vzdát. Po dohodě s manželem jsme navštívili společně centrum asistované reprodukce (CAR) v Praze v nemocnici U Apolináře. Absolvovala jsem tedy téměr dvouměsíční proceduru, kdy jsem si musela do břicha píchat injekcí hormony. Nebyla to ta nejpříjemnější aktivita, ale člověk vydrží hodně, když mu na něčem opravdu záleží. Všechny akce potřebné k provedení zákroku asistované reprodukce se podařily a začátkem záři roku 2004 mě i manželovi lékaři oznámili, že jsem těhotná. A protože jsem si nechala aplikovat oplodněná vajíčka dvě (pro jistotu, aby to určitě vyšlo), tak mě ani tolik nepřekvapilo, když nám týden na to sdělili, že čekám miminka dvě. Byla to rozhodně radostná zpráva, která přebyla i všechny ty nastávající starosti, jak umístit do pokoje dvě postýlky, sehnat kočárek pro dvojčata, který se nám vejde do kufru auta, mít dostatek oblečků, plen atd. To vše se samozřejmě neřešilo najednou, ale postupně během mého těhotenství, které mi hned napsali jako rizikové, takže jsem byla doma, měla hodně odpočivat, nepřehánět to s jakoukoli fyzickou aktivitou, prostě v klidu a pohodě si to více méně odležet. Měla jsem to štěstí, že mi opravdu nic nebylo, žádné zvracení, žádné zvláštní chutě, jen stále se zvětšující břicho a omezená pohyblivost. Hned na prvním ultrazvuku mi řekli, že to jsou kluci, na druhém byl jeden s otazníkem, ale na třetím mi zase potvrdili dva kluky. Těhotenství jsem měla opravdu klidné, jen tři týdny v březnu 2005 jsem strávila v nemocnici na rizikovém oddělení, protože se lékařům zdálo, že už se pomalu otevírám, tak jsem dostavala magnesium a železo a užívala si ležení stranou rodiny, což bylo trošku smutnější, ale dalo se to vydržet, protože se celá rodina střídala v návštěvách. Potom jsem si pobyla týden doma a vyrazila opět k Apolináři na kontrolu. A co se nestalo, v čekárně mi praskla voda a už jsem tam zůstala. Míša a Viktorek se narodili 8.dubna 2005, cca 7 minut po sobě spontánním porodem po třetí hodině odpolední. Porod byl celkem rychlý a bez komplikací a na rozdíl od jiných maminek na něj nemám žádné negativní vzpomínky. V porodnici jsme si pobyli tři týdny, kluci měli novorozeneckou žloutenku a museli nabrat řádnou váhu. Bylo mi to určitě k dobru v tom, že jsem se je naučila kojit najednou, přebalovat je, koupat, jednoduše řečeno, když jsem si je přivezla domů, už se mi netřásly ruce a brala jsem všechno automaticky. Moje rodina mi připravila skvělé zázemí, jak v ložnici, tak v koupelně. Vše potřebné jsem měla u ruky a brzy si zaběhla pravidelný režim. V tomto období mi velice pomohla manželova maminka, co se týče pomoci v domácnosti i vození miminek, když jsem si potřebovala odpočinout. Jsem a vždycky budu ji za to velmi vděčná. Myslím, že většina maminek, i maminek s dvojčátky, takové možnosti neměla a nemá a mě tím sžití se s dvojčátkovým životem moje vyvdaná maminka opravdu značně usnadnila. Když byli kluci malí, tak to bylo náročnější. Bylo to hlavně o tom, spát a jíst, taky je trápili prdíky, takže pláče jsme si užili opravdu dost. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla kojit a měla jsem dostatek mléka, to bylo také velké ulehčení. Kojení mě nevadilo ani mě neobtěžovalo, takže jsem tomu nechala volný průběh a vydrželo nám to takhle spolu dva a půl roku a pak jsem jim prostě řekla, že už mlíčko vypili a oni to přijali. Pokud jde o spaní tak to jsem si měla „napytlovat“ v těhotenství, v tomto období by se mi to opravdu hodilo. Copak Viktorek, ten „starší“ byl odmalička větší spáč, dokonce od tří do osmi měsíců spal celou noc a pak se budil třeba jen jednou nebo dvakrát. Za to Míša, s tím jsem si to opravdu užila, ten byl schopný být vzhůru třeba i desetkrát za noc a do dneška je tím, kdo tolik spánku nepotřebuje. Už odmalička byli každý úplně jiný. Jsou to dvojvaječná dvojčátka, takže podobou se také různí (i když mají-li stejný letní sestřih, tak člověk trochu váhá), ale hlavně povahově. To mě asi nejvíc překvapilo, že dvojčata mohou být povahově tak rozdílná. Viktorek je vzteklounek a samorost, řekla bych taková větší osobnost, je pro každou lumpárnu, má svou hlavu, kterou je schopen jít i tak zvaně „proti zdi“, pořád se předvádí a je už odmalička ten živější, ten který dřív lezl, dřív chodil a má lepší výslovnost pokud jde o mluvení. Míša je zase odmalička kliďas, nikam se nežene, nepospíchá, s lezením a chozením byl za Viktorkem ve skluzu cca dva měsíce, je tím trpělivějším, přemýšlivějším, opatrnějším a pokud se nechá strhnout Viktorkem k nějaké lumpárně, je víc než pravděpodobné, že ten, kdo si přitom způsobí nějakou bouli, bude právě Míša. Postupem času si všímám, že každý je šikovnější na něco jiného, každého začíná to či ono více či méně bavit, zkrátka a dobře z každého z nich se začíná vytvářet jedinečná osobnost. Dnes táhne klukům na pátý rok, užívají si už také života ve školce (kde se ujala přezdívka Kapříci), a i když se často „kočkují“, případně perou, dávají také najevo, že se jeden o druhého bojí a když jde do tuhého, tak drží při sobě.
(článek otištěn v časopise Děti a my – 2/2010)
