Oblohou
se hnaly mraky,
zatáhla
se šedou oponou,
cítila
jsem to taky,
jak
mé kroky dál nemohou.
Padla
na mě tíseň, smutek,
jako
by radost odešla se slunečními paprsky,
přemýšlela
jsem, jaký skutek,
přilákal
by zpět jejich záblesky.
Jedině
šťastná myšlenka,
co
rozežene mraky v mé mysli,
co
rozkvete jako pomněnka,
a
pohraje si s čísly.
Jedna,
dva, tři, čtyři, pět,….
co
pod každým si představím,
myšlenky
se rozbíhají o sto šest,
nad
mnohými se pobavím.
Zamyšlený
výraz, úsměv střídá,
obloha
se projasňuje,
do
krajiny tak barvy přidá
a
cesta životem hned veseleji pokračuje.
