Pohledu
jejích očí se dotkl strach,
čelo
se jí orosilo potem,
to
co vždycky vídala jen v snách,
stalo
se jejím každodenním mottem.
I
když se stala bojovnicí,
za
právo být tady a žít,
kolik
už zapálila nad hroby svící,
když
chtěla popřát těm dobrým před zlem klid.
Je
to jen žena,
ale
všichni by ji měli respektovat,
plná
bolesti a bez věna,
odhodlaná
si své místo vybojovat.
Strach
je nejlepší učitel a rádce,
nastoluje
rovnováhu mezi šílenstvím a odvahou,
dovolí
ti i pousmát se,
když
pořád jdeš dál i když s námahou.
Kdo
říkal, že to bude lehké ?
Že
život je jen procházkou ?
Kdo
by vylézal z pod peřiny hebké,
když
další den ho obšťastní jen další vráskou ?
Co
dokáže chlap, to ona taky,
postupovat
vpřed a nenastavovat nepříteli záda,
dávno
nevěří na zázraky,
jen
na to, že spravedlnost a život má ráda.
Když
budeme mít rádi sebe jako člověka,
a
budeme věřit tomu za co bojujeme,
je
nepsaná pravda odvěká,
že
to co chceme, si taky vybudujeme.
