Právě když jsem nemocná
a koukám z letního okna ven,
cítím se tak bezmocná,
a tak radši sním svůj sen....
Tulačkou se stávám,
po horách kráčím a skal se dotýkám,
vodomilcům do údolí mávám,
a dál se s překážkami potýkám.
Příroda mě obklopuje,
voní tu les i mech a jehličí,
prach z cest mé boty zásobuje,
a moje plíce městský smog neničí.
Kam se podívám,
je květina, zvíře nebo brouk,
a jak zavřu oči a nikam se nedívám,
vlahý vítr na mou tvář mi fouk.
Je to fajn lehnout si do trávy
a cítit pevnou zem,
kolem nás jsou neobjevené dálavy,
a my jsme ve svých klíckách jen.
Ani se mi nechce otvírat oči,
když slyším hlas budíku,
vezmu si lék a pozvednu obočí,
vzdychnu, kéž můžu jít spát ještě na chvilku.
