byl to ještě kluk,
samá ruka, samá noha, dredy,
spíš jako topol než jako buk.
Čas běžel a naše cesty se rozdělily,
ale kámoši jsme zůstali.
Pak jsme si každý rodinu založili,
a v další etapě života tak obstáli.
Emailů a smsek ubývalo,
kilometry vzdálenosti přibyly,
v manželstvích nám to neklapalo,
a tak rozvod jsme si oba zažili.
Děti vyrostli a vyrazili za svými životy,
třiadvacet let je dlouhá doba,
víme to moc dobře já jako ty,
to často vyprchá láska, přátelství, nenávist i zloba.
Když jsi se mi naposledy ozval,
psal si, že se asi vrátíš,
za oceánem, kam tě osud pozval,
tvoje srdce zavalila smutku tíž.
Narazili jsme na sebe v cukrárně,
když jsi mě předběhl, že pospícháš,
a vybral sis, snad schválně,
poslední větrník, že si dáš.
Vybuchla jsem v hněvu,
až ses vyděšeně otočil,
koukals na tu lepou děvu,
divit si se nestačil.
Skoro jsem tě nepoznala,
ale ty tvoje krásný oči modrý,
prozradili tě, když jsem zaváhala,
a vyhrkla jsem, že "to je teda dobrý !"
Oba jsme se zasmáli,
šli si sednout, probrat minulost,
větrník jsme si napůl dali,
a pociťovali neskutečnou radost.
Než se rok s rokem sešel,
stal se z nás pár,
ruku kolem ramen jsi mi věšel
a neskrýval své touhy žár.
Nikdy bych tomu nevěřila,
že potkám novou lásku v příteli,
která tak náhle zazářila,
a nevyhasla ani při procházkách ani v posteli.
