Podívám se z okna paneláku,
mrzne, poletuje sníh,
a já na svůj život ztrácím páku,
a přemítám, co jsem ještě nestih.
Tu ke mně přicházejí moje dvě sluníčka,
holky do nepohody,
opečovávají si svého tatíčka,
aby zase mohl na závody.
Život ale umí dát pořádnou ránu,
člověka by skoro vykolejil,
pokaždé když probudím se k ránu,
připomínám si, že jsem tu, abych žil.
Vím, že jsem pohybem zocelený muž,
proto se usmívám nad nepřízní osudu.
Moje tělo, zase se tuž !
Brzo už zase běhat budu !
Je moc fajn, kolem sebe rodinu mít,
která podrží a pomůže zvednout se ze země,
o tom může spousta lidí jen snít,
moje děti a vnoučata, jsem tu pro vás, tady máte mě!
Takže mám jistotu,
že i kdyby do mě čert dloubal kopytem,
poděkuju mu za tu ochotu,
že vážil cestu až sem.
A poradím mu, jak se utužovat má,
aby tak nefuněl,
že to slušnou práci dá,
aby člověk energii do života měl.
S pozitivní náladou,
vrhám se do dalších dní,
a nedovolím, aby můj boj byl náhodou,
protože mi už v uších startovní výstřel zní !
